Příspěvek analyzuje pozici humanitních a přírodních věd v rámci univerzitního vzdělávání a výzkumu od sklonku 19. století do 90. let 20. století. Vychází z teze o výsadním postavení humanitní vědy a vědců v rámci tvorby a udržování tzv. humboldtovského mýtu na univerzitách a analyzuje postupující erozi této pozice v důsledku politických zvratů, masifikace studia, ekonomizace provozu vysokých škol a diskreditace humanitních věd jako důsledku jejich příliš těsných vazeb na politickou moc. Na základě středoevropského srovnání s důrazem na české poéměry bude příspěvek analyzovat proměnu zastoupení humanitních a přírodních věd na univerzitách, jejich pozici v rozhodujících orgánech univerzit, vazby k ne-univerzitnímu prostředí i schopnost reagovat na dobové inovace. Stranou zájmu nezůstane habitus humantního a přírodního vědce, jeho mocenské strategie, internacionalizační a publikační aktivity. Celá analýza směřuje k dekonstrukci univerzitního mýtu o defenzívě humanitních věd v rámci univerzitního prostředí, detekci aktérů vyprávění tohoto mýtu a jejich zájmů, včetně proměny vnitřní struktury tohoto mýtu na základě polysystémové teorie Itamara Even-Zohara.