Příspěvek se soustředí na postižení polemických reakcí slovenských a zčásti i českých (převážně reformně komunistických) intelektuálů na koncept národnostní politiky poststalinského socialismu symbolizované režimem A. Novotného. Důraz položí především na období předcházející samotnému pražskému jaru. V polovině šedesátých let se mezi slovenskými intelektuály dostávala do popředí témata spjatá s nacionální problematikou, která byla výrazem sílících emancipačních potřeb slovenského prostředí. Vzhledem k nemožnosti otevřeně kritizovat aktuální národnostní politiku KSČ se diskuse týkaly problematiky česko-slovenských vztahů v nedávné minulosti (1918-1948). Na tomto náhradním poli se ventilovala rostoucí slovenská nespokojenost s centralistickým státoprávním uspořádáním z roku 1960 a neplnoprávným postavením Slovenska v ČSSR, která byla spojena s kritikou trvající české hegemonie ve státě a přežívajících reziduí čechoslovakismu v českém prostředí. Do polemik se zapojovali i čeští intelektuálové. Příspěvek hodlá představit několik tezí: Právě diskuse o čechoslovakismu v éře první republiky (navzdory snaze o vzájemné pochopení) již v letech 1966-1967 signalizovala určité rozdíly v prioritách českých a slovenských proreformních sil, které v letech 1968-1969 poznamenaly průběh reformního procesu. Zároveň odhalila počínající diferenciaci uvnitř slovenské komunistické inteligence, v níž se poprvé projevil rozkol mezi radikálnějším, demokratičtěji zaměřeným a konzervativním, spíše národně orientovaným proudem intelektuálů, který série dalších konfliktů v letech 1967-1969 dále zesilovala. Oba momenty měly nemalé dopady v dlouhodobém vývoji. V závěru se příspěvek pokusí otevřít diskusi k otázce, zda měl reformní experiment naději na úspěch, pokud by nebylo nalezeno funkční řešení česko-slovenských vztahů, a zda sovětská okupace fakticky nezabránila vývoji, který by vedl k rychlému rozvolnění nebo dokonce rozpadu společného státu.