Jan Amos Komenský v Obecné poradě o nápravě věcí lidských svým rozhodným důrazem na svobodu člověka, a z ní vyplývající důležitost lidské nápravné aktivity navazuje na tradice české reformace (zejména Jednoty bratrské), zatímco se významně odlišuje od luterského důrazu na sola fide, reformované koncepce predestinace, ale také hypertrofovaného katolického důrazu na význam skutků, jenž v praktické rovině často přerůstal ve skutkařství. Nejen tímto svým pojetím se Jan Amos staví nad všechny jmenované konfese. Cílem příspěvku se bude na základě analýzy Komenského textů zamyslet nad oprávněností závěrů českých historiků, a především Josefa Války, jenž v návaznosti na myšlenky polsko-britského historika Leszka Kołakowského chápe postoje J. A. Komenského přímo jako typickou ukázku koncepce bezkonfesijního či nadkonfesijního křesťanství. Na základně analýzy Komenského teologických stanovisek pak bude v závěru příspěvku učiněn pokus o zasazení díla Jana Amose do kontextu myšlení české reformace, ale také o komparaci jeho postojů s učením tří hlavních konfesí, jež spoluurčovaly intelektuální vývoj Evropy 17. století.