Diplomatika byla jako vědní disciplína konstituována koncem 17. století dílem Jeana Mabillona. Bádání dalších století vedlo k prohloubení a zpřesnění jejích metod a ale také k rozšíření materiálu, který byl předmětem jejího zájmu, a to jak z obsahového, tak i časového hlediska. Jestliže dříve představovalo těžiště diplomatiky bádání nad listinným materiálem z počátečních fází psaných dějin, od přelomu 19. a 20. století se diplomatická studia, mimo trvajícího zájmu o listiny, rozšiřují na různé druhy písemných dokumentů nejprve z raného novověku a později i z moderní doby. Přirozeným důsledkem naznačené situace je, že písemný středověký materiál je daleko více prozkoumán a bádání nad ním hlouběji teoreticky rozvinuta. Protože ale období novověku (i moderní doby) přináší nové druhy písemností, nemůže odpovídat a vyhovovat změněným poměrům zejména terminologický aparát, konstituovaný středověkými studii. To vede k různým neporozuměním a problémům při klasifikaci písemností, jejichž důsledkem je divergence středověké a novověké diplomatiky ve dvě samostatné disciplíny s vlastním předmětem zájmu i terminologií, přestože písemná produkce jako odraz dřívějších dob je kontinuální. Jako reakci na naznačenou problematiku si příspěvek klade za cíl představit diplomatiku jako jednotnou disciplínu, která se obecně zabývá písemnou kulturou vzešlou převážně ze správního a právního prostředí, a to od jejího počátku po dnešek. Chce navrhnout systém chápání diplomatiky založený na jednotném přístupu pro posuzování písemných pramenů z různých dějinných období. V jeho rámci upozorní na nutnost rozšíření nebo zpřesnění tzv. základních pojmů diplomatiky, stejně jako představí možnost, jak zamezit terminologickým neporozuměním při pojmenování různých druhů písemností.