Tvorba městského prostředí patří k nejdůležitějším úkolům moderního státu. Úspěch či neúspěch, pokud jde o zajištění bezpečného a důstojného života pro městského člověka, má zásadní dopad na upevnění či poddolování legitimity příslušného panství. Československé (i obecně státně socialistické) městské plánování i architektura po druhé světové válce prošly některými specifickými fázemi (to platí zejména o stalinském socialistickém realismu). Zároveň ale můžeme sledovat celou řadu paralel s vývojem v západní Evropě, od technokratického plánování v duchu CIAM a Le Corbusiera v 60./70. letech až po kritiku tohoto jednostranného způsobu utváření městského prostředí, spojenou od konce šedesátých let s renesancí fenoménu historického města). Právě tyto fenomény - tedy vrcholící technokratické plánování měst v Československu, jeho praktické dopady a počátky jeho krize, zasazené do obecnějších otázek po legitimitě státního socialismu, budou hlavní osou příspěvku.