Téma archeologie ve veřejném prostoru je nutné koncepčně i teoreticky podchytit a přicházet s konkrétními způsoby, jak a také proč změnit dosud nepříliš hluboké povědomí národa o naší nejstarší minulosti. Tomu může napomoci oborová didaktika, které v archeologii dosud nebyla věnována téměř žádná pozornost. Vše je otázkou výběru a didaktické transformace oborových poznatků tak, aby jim naše společnost skutečně porozuměla a byla schopna je zužitkovat i v současnosti. Didaktickou transformaci v popularizaci archeologie je možno chápat jako hledání a uspořádání vhodného obsahu, který chceme z široké základny archeologických pramenů a informací společnosti sdílet, a také prostředků jeho předávání. To by však mělo být předmětem nejen teoretických úvah, ale také výzkumu, praktického testování a následných evaluací. Jen tak je možno docílit efektivní popularizace a skutečného uplatnění a uznání oboru. Smysl současné archeologie totiž nemůžeme spatřovat pouze v památkové péči a ochraně kulturního dědictví, ale také v celospolečenském přínosu. Archeologické poznání může fungovat také jako prostředek rozvoje společnosti, může pozitivně ovlivňovat historické vědomí národa, pracovat s jeho kolektivní pamětí a podporovat kulturní identitu a sounáležitost. Prostřednictvím archeologické popularizace je také možno rozvíjet osobnostní dovednosti, ať už se jedná například o zlepšování senzomotorických schopností, rozvoj kritického myšlení nebo environmentální či estetickou výchovu. To vše je vzhledem k aktuální komplikované společenské i politické situaci rozhodně více než potřebné. Styčných ploch na poli archeologie a veřejnosti je totiž daleko více, než kolik zatím bylo v odborné literatuře diskutováno, proto by tato problematika měla být tématem nejen uvnitř archeologických institucí, ale také ve sféře interdisciplinární.