Postkomunistická vlastnická transformace znamenala přechod Československa ze socialistické do kapitalistické formy moderní společnosti. Privatizace státního majetku se stala předmětem politického boje, z nějž vzešla její finální podoba, sestávající se většinově z přímých prodejů, investičních kuponů, aukcí či bezúplatných restitucí. Naopak minimální roli v něm hrál do té doby populární koncept převodu vlastnických práv na zaměstnance podniků, který je ve svých různých podobách kompatibilní jak s kapitalistickým, tak se socialistickým uspořádáním. Příspěvek se pokusí dát odpověď na otázku, jaká byla politická role konceptu zaměstnanecké privatizace v klíčové fázi postkomunistické transformace, skrze jaké argumenty a kolektivní reprezentace v nich byl interpretován, a jaké byly politické podmínky pro jeho realizaci. Jeho jádrem bude zejména analýza jednání relevantních politických subjektů a spory o podobu klíčových legislativních úprav v letech 1990-1992, zaměří se však i na otázku po přítomnosti této koncepce v expertních kruzích. Výchozí perspektivou je srovnání popularity různých forem podnikové zaměstnanecké participace (rozhodovací i vlastnické) v období pozdního socialismu s jejich překvapivě malou politickou úspěšností v transformačním období. Jednou z tezí příspěvku pak je, že pro legitimizaci určitého typu vlastnické transformace bylo ve sledovaném období klíčové její propojení s ideálem demokraticky fungující ekonomiky. Východiskem je zde teze Johanny Bockmanové, která interpretuje neúspěch zaměstnaneckých kolektivů jako vítězství autoritativní ekonomické struktury nad demokratickou. Příspěvek se pokusí dokázat, že to byl právě důraz na demokratičnost privatizace, který vyloučil tuto možnost ze hry.