Luteránští kněží, vykázaní z měst pražských v říjnu 1622, reagovali na svůj nucený odchod několika spisy, v nichž se loučili se svými opouštěnými souvěrci, posilovali je ve víře a v obecné rovině také medializovali útisk luteránů v Čechách. Jedním z těchto tisků je i útěšný spis bývalého novoměstského faráře Zikmunda Scherertze (1584-1639) Constatia veritatis evangelicae (1623). Scherertzovým cílem bylo varovat bývalé farníky před nebezpečím konverze a poskytnout jim praktický návod pro každodenní chování v jinověreckém prostředí, aby v časech pronásledování a odloučení od pravých kněží zachovali víru a dosáhli tak spásy. Téma konverze prostoupilo od počátku reformace evropskou společnost v důsledku toho i její literaturu. Religiozita raněnovověkého člověka byla vystavena hledání spásy v konfesně nejednotném prostředí s alternativami a provázena obavami z věčného zatracení způsobeného volbou ´špatné´ konfese. Změna vyznání je intenzivněji tematizována v rozličných literárních žánrech teologů i laických autorů, včetně širokého proudu nábožensky vzdělavatelné literatury. Příspěvek si klade za cíl na příkladu Scherertzova tisku analyzovat dobové chápání změny víry. Klíčová témata a otázky: hodnotový systém, v němž je konverze chápána, stálost a odpadlictví, nucení ke konverzi; obraz své a cizí víry, konstrukce pravosti a falešnosti, obraz rekatolizace, náboženského útlaku a mučednictví; škála prostředků, sloužících k věroučné disciplinaci, katechetické pasáže, modlitby, náboženská polemika, exempla.