Církev během staletí nashromáždila úctyhodné množství písemných památek. Církevní archivy a knihovny patří mezi badatelsky hojně navštěvované. Zatímco v diecézních či klášterních knihovnách bývá péče o písemnosti zpravidla dobře zajištěna, horší už je situace na farách. V diecézní oběžních nacházíme důrazné upozornění pro duchovenstvo stran péče o písemné památky. Nařízení po r. 1918 byla zpravidla v souladu s požadavky státních úřadů (např. nařízení z r. 1925). Byla zdůrazněna zásada, že duchovní mají dbát o zachování fondu farních knihoven, aby nebyl zcizen, poškozen apod. Připomenuto také bylo, že kontrola stavu farní knihovny, zachování fondu (existence inventáře), je důležitou součástí pravidelné kanonické vizitace. V neposlední řadě, byla připomenuta nezbytnost vedení inventářů nejen pro písemnosti (zvláště pro historicky cenné tisky), ale také pro všechna další umělecké památky. Je patrné, že péče o farní písemnosti byla ze strany ordinariátů vyžadována a alespoň formálně kontrolována. Ale ani tato péče nezabránila ztrátám – už samo nařízení dokládá, že se jednalo o problém, který bylo nutné řešit. Příspěvek bude vycházet z nařízení publikovaných v aktech kurie (konzistoriálních kurendách) olomoucké arcidiecéze.