Knihtiskaři a sazeči, tedy zaměstnanci knihtiskáren, představovali v 19. století nejlépe placenou skupinu dělníků, jež byla rovněž vzdělána vysoko nad poměry ostatních manuálně pracujících složek industriální společnosti. Svým socioekonomickým postavením i kulturními horizonty stáli kdesi na půli cesty mezi cechovně organizovanými řemeslníky, tradiční složkou městského prostoru, a moderním továrním dělnictvem. Typografové v Čechách, německých státech i Rakousku byli vůbec první průmyslovou profesí, jež zakládala organizace sloužící k ochraně a zlepšení standardů práce jakož i ke vzdělání a kulturnímu vyžití pracujících. Důvod, proč tomu tak bylo, musíme nacházet právě v jejich vzdělání a relativně dobrém ekonomickém stavu, alespoň v poměru k ostatním průmyslovým odvětvím. Cílem příspěvku, který představuje krátký výsek z disertačního projektu autora, je zhodnotit v komparativní perspektivě veřejnou aktivitu vídeňských a pražských typografů od revoluce 1848, kdy typografové v obou městech vystoupili se svými požadavky, do krachu vídeňské burzy, jenž podle dosavadní literatury zasadil poslední ránu konceptu dělnické solidarity založené na apolitické svépomoci. Příspěvek bude sledovat formy veřejných činností politického (stávky a mzdové spory) i kulturního (pro typografii typické zpěvácké sbory) charakteru. Hlavní otázky příspěvku se budou zabývat sociálním základem jejich činnosti – tedy jestli spolupracovali spíše se spolky dělnickými nebo středostavovskými – a hodnotami a identitami, ke kterým se vztahovali: byla pro ně důležitější identita elitního (a do velké míry i elitářského) dělnického oboru nebo se cítili být součástí jakéhosi širšího dělnického společenství či pro ně nejvyšší autoritu představovalo národní vědomí?