Příspěvek se bude zabývat kulturním dědictvím (KD) z hlediska možností jeho využití pro historickou analýzu regionálního vývoje a bude vycházet ze současného stavu diskuze předních autorit v mezioborovém poli tzv. Heritage Studies. Představena bude proměna pojetí a definic KD, které můžeme sledovat nejpozději od počátku 19. století jako reakci na modernizační společenské procesy. Prvotní materialistické pojetí, přisuzující hmotným památkám „společenskou hodnotu“ dle jejich vizuálně zřetelných kvalit (monumentalita, estetičnost), se působností autorit z řad tehdejších elit (mecenáty a nadace, akademické spolky, starožitné společnosti aj.) institucionalizovalo jako soubor zásad a postupů pro hodnocení, uchovávání a ochranu těchto památek (tzv. Authorised Heritage Discourse), přičemž tyto nástroje byly během 20. st. ukotveny také legislativně (národní památková ochrana, mezinárodní organizace-UNESCO apod.). Institucionalizované KD lze chápat jako prostředek mocenského působení, jako identitotvorný činitel či jako střet strategií široké škály lokálních, státních i mezinárodně působících aktéru. V současnosti akcentovaný konstruktivistický přístup pak definuje KD na základě zavedených společenskovědních konceptů jakožto široký sociální proces utvářející paměť, formující identity a produkující moc v rámci soudobých sociokulturních podmínek. V nejširším pojetí je KD vnímáno jako souběh tří časových rovin – jako minulost promítaná do současnosti za předpokladem budoucího využití ve formě tzv. symbolického kapitálu legitimizujícího zájmy různých aktérů. Vybrané koncepty, definice a přístupy budou následně aplikovány na případy vývoje Vysočiny, Šariše a Podlesí, pro něž je charakteristické právě využívání KD pro zlepšení dlouhodobě negativních socioekonomických trendů (např. jako nástroj podpory turistického ruchu), přičemž se zde prolíná působnost mezinárodních organizací, státních institucí i lokálních sdružení, spolků či vlivných jednotlivců.