Donedávna se psalo o holokaustu Židů v Protektorátu Čechy a Morava jakoby většina obyvatel těchto zemí skoro neexistovala. Kromě pár vět o solidaritě Čechů s Židy se většina studií zaměřila výlučně na záměry a zákroky předních nacistů. Perzekuce však probíhala za účasti tuzemských úředníků s podporou místních antisemitů. Před deportací byli Židé z Čech a Moravy podrobeni represivnímu řádu a sankcím, které je postupně připravily o jejich občanská práva a majetek. Okupační úřady a protektorátní úředníci postupně omezili vstup Židů do veřejných lázní, restaurací, parků a jiných společenských nebo rekreačních míst, až jim nakonec přístup zcela zakázali. Další opatření zahrnovala stále přísnější omezení nákupu potravin a jiného zboží, omezení užívání hromadné dopravy i některých ulic a náměstí, plošný zákaz užívat rozhlas, telefon a jízdní kola. Dospělí Židé přišli o svá místa a byli vyloučeni z občanských organizací, jejich děti ztratily přístup do škol, celé rodiny byly vystěhovány z měst a obcí. Tak bylo vybudováno tzv. „ghetto beze zdí“ které Židy nejenom izolovalo, ale také rozbilo dlouhaleté, několikagenerační vztahy mezi nimi a nežidovskou většinou, a tuzemská společnost se tak nevratně proměnila demograficky, hospodářsky, sociálně, a kulturně. Tento referát se soustřeďuje na české a židovské obyvatele Protektorátu a vývoje Holokaustu na lokální úrovni ve světle nového archivního výzkumu i publikací českých a zahraničních historiků.