Pohorská jednota „Radhošť“ je tradičně považována za nejstarší český turistický spolek. Regionální sonda ukazuje poněkud jiný obraz jeho prehistorie a rané historie. Z hlediska vývoje českého cestovního ruchu je oblast Radhoště v řadě ohledů výjimečná. Už Eduard Maur zařadil Radhošť mezi pět „českých“ hor s nejvýraznější pamětí po bok Řípu, Blaníku, Hostýna a Šumavy. Neméně významnou roli sehrávalo město Rožnov pod Radhoštěm díky lázním, jež byly ještě v 70. letech 19. století označovány za „jediné tuším léčebné místo české v zemích koruny Svatováclavské“. V souvislosti s existencí lázní byly pro region vydávány turistické průvodce ještě před vznikem organizované turistiky, obdobně se vyvinul svébytný systém značení. V tomto specifickém prostředí byla roku 1884 ve Frenštátě pod Radhoštěm založena „první česká turistická organizace“. Příspěvek představí odstíněnější příběh, který relativizuje rozdělení turistiky v českých zemích do roku 1918 na českou a německou. Současně osvětlí nároky a ambice vedení spolku vůči centru českého národního života, materializované nejviditelněji v dosud jediné Národní kulturní památce původně turistického určení – jurkovičovském areálu Pusteven. Navrhovaný příspěvek interpretuje rané dějiny Jednoty jako spor o autonomní „krajinský“ koncept české národní kultury, ztělesňovaný dualismem dvou významných osobností severomoravského češství: starosty Frenštátu Edvarda Parmy a starosty Štramberku Adolfa Hrstky. Lékař Hrstka, rodák ze staré obrozenecké bašty východních Čech, státoprávní pokrokář, antiklerikál, mecenáš moderního umění, byl politicky, kulturně a snad i osobnostně antipodem místního advokáta Parmy, příslušníka lidové strany, autora jednoho ze zákonů moravského paktu, jenž valašskou kulturu viděl spíše v obecně slovanském kontextu, zatímco Hrstka ji vřazoval do soudobých (i západo)evropských proudů.