Listinné historické prameny jsou nepochybně jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o historických událostech a pro historika mívají cenu nedocenitelnou. Bohužel v českém kulturně historickém prostředí práci s historickými listinnými prameny ztěžuje řada okolností: materiál, na němž jsou psány, bývá stářím i z důvodů jiných poškozen, jsou psány často ručně a bývají hůře čitelné až nečitelné. Jsou psány různými jazyky (latinsky, německy, česky, francouzsky…) a zachycují historické etapy vývoje těchto jazyků. Často mívají nesmírnou historickou i kulturní hodnotu, a proto jejich uchovávání podléhá speciálnímu režimu, tím jsou ale obtížně badatelům přístupné. Historik je tak odkázán na spolupráci s archivářem a velmi často se neobejde bez spolupráce s paleografem a lingvistou. Z těchto důvodů je nesmírně cenné vydávání listinných historických pramenů v edicích. V této souvislosti se ale objevují četné, dosud ne zcela jednoznačně zodpovězené otázky. V průběhu ediční praxe se „převod“ staršího textu na novější verzi tak, aby text byl „čitelný“ pro současného historika i dalšího čtenáře. Jde např. o tyto otázky: a) jak pramen odráží vývoj jazyka, b) jaké ekvivalenty užívá editor pro lexikální jednotky dnes neužívané, c) jak a proč měnit slovosled, d) jakou podobu vlastních jmen (především místních) editor užívá, e) jak pracuje se jmény místními a vlastními, f) jakou formu časových měrových a váhových jednotek editor užívá apod. Odpovědi na tyto otázky se pokusíme ukázat na příkladu chystané edice korespondence Žofie Bavorské, kterou připravuje Božena Kopičková.