Příspěvek se zaměří na srovnání a rozbor praktik, kterými byly v různých částech preindustriální / předosvícenské Evropy „postihovány“ či „trestány“ tělo i duše sebevrahů, a pokusí se je interpretovat v souvislosti s předkřesťanskými i křesťanskými představami o posmrtném životě a s odlučovacími rituály, které zemřelé provázely. Způsoby, jakým se zacházelo se sebevraždou, byly jako celek většinou fixovány pouze zvykovým právem; jen v některých zemích vstoupily do práva pozitivního (trestního). Každopádně představovaly zvláštní komplex „trestu“ duchovního, majetkového a tělesného, neboť v nich docházelo ke kombinaci přinejmenším tří základních druhů „racionality“ – a) teologické (zákaz modliteb a mší; zákaz církevního pohřbu a pochování do posvěcené půdy), b) římskoprávní (konfiskace jmění – uplatňovaná ovšem jen v některých částech Evropy, zejména románské a jihoněmecké) a v poslední řadě pak racionality, kterou bychom mohli možná považovat za c) „ochrannou“ a „očistnou“, a která se dotýkala především zacházení se sebevrahovým tělem. Jde o nejsložitější a svým způsobem nejzajímavější součást „trestu“, neboť je zjevně založena na logice ochranné magie „protivampyrického“ či „protirevenantského“ charakteru a současně obsahuje i prvky rituálů očistných. Již způsob vynášení sebevraha z domu připomíná obrácený rituál vynášení „standardního“ zemřelého; různé postupy profanace jeho těla (utětí hlavy, probodení srdce), popřípadě jeho úplná likvidace (spálení), stejně jako volba místa spočinutí (kromě popraviště/mrchoviště šlo nejčastěji o cestu či rozcestí, v některých částech Evropy (jižní Německo) o řeku), upomínají na ritualizované způsoby ochrany proti návratům zemřelých a „vampýrů“.