Spor mezi basilejským koncilem a papežem Evženem IV. o hlavní slovo v církvi na počátku 30. let je poměrně dobře zpracované téma historického bádání. Již méně pozornosti bylo věnováno roli krále Zikmunda, který lavíroval mezi oběma stranami v touze získat v Římě císařskou korunu a současně zabezpečit konání koncilu, od něhož si sliboval faktický zisk českého trůnu. Příspěvek představí výsledky nových heuristických prací k tomuto tématu, zejména z oblasti korespondence krále Zikmunda a koncilu, a zaměří se na popis a rozbor strategií, jimiž se účastníci sporu snažili využít k dosažení svých cílů a zájmů husitskou kauzu. Současně se bude ptát, do jaké míry si byli sami husité vědomi, že jsou součástí vysoké mocenské hry a do jaké míry i oni z toho dokázali těžit pro podporu svých záměrů. Přitom bude zohledněno, že jednotlivé husitské svazy měly své vlastní zahraničně politické preference a ne všechny považovaly jednání s koncilem (a nepřímo tak se Zikmundem) za prioritu.