K významným fenoménům meziválečného evropského katolického prostředí patřily nepochybně mládežnické spolky, které se staly jedním z hlavních katalyzátorů debat o otázkách recepce nových proudů teologického myšlení, moderního liturgického hnutí i praktické pastorace. Vedle spirituálního rozměru v části z nich najdeme i poměrně výrazný sociální aspekt. Svébytný subsystém ve strukturaci katolických mládežnických spolků tvořila uskupení soustředěná na činnost ve vysokoškolském prostředí. Jejich vliv nespočíval tolik v početnosti členské základny, ale spíše ve schopnosti formulovat jasné vize pro církevní i společenský život. Stoupající význam v meziválečném období je dán do velké míry tím, že se jejich členové aktivně účastnili procesu utváření moderních forem zbožnosti a také snahou o duchovní obrácení a změnu životního stylu, usilujícího o dosažení harmonie ve vztahu člověka a Boha. Transfer těchto idejí do obecnějších církevních diskursů přispíval k hledání možností, jak se přizpůsobit výzvám moderní společnosti a dopadům sekularizace. Konec první světové války znamenal také rozmach zájmu o sociální reformy v katolickém prostředí. Proto se chci věnovat také tématice adaptace myšlenek sociálního katolicismu v rámci dělnické katolické mládeže a jejich spolkových institucí. Ve svém příspěvku se chci z metodologického hlediska soustředit na strukturální analýzu zkoumaných subjektů a jejich programu v otázkách duchovní obnovy i sociální politiky, a na otázku, zdali docházelo mezi oběma skupinami spolků k interferenci názorů, nebo k prolínání programu se stejně, či různě konfesně orientovanými subjekty na české straně.