Technické infrastruktury představovaly jeden z pilířů modernistické koncepce technokratického státu a zásadní zdroj jeho legitimity: jak v rovině symbolické (velké projekty prokazující schopnost státu podmanit si přírodní zdroje ku obecnému prospěchu) tak v rovině praktické (sociální vybavenost, individuální mobilita apod.). Plánování výstavby a řízení provozu technických infrastrukturních sítí v Československu vykazovalo od třicátých do sedmdesátých let relativně vysokou míru kontinuity , přerušené krátkou epizodou stalinismu, a vycházelo z tradičních kolektivisticky-modernistických diskurzů (víra v neomezený růst, plánovatelnost jako záruku efektivity a komplexnosti zvolených řešení ; úspora z rozsahu; preference výroby proti spotřebě; rentabilita definovaná v kategorích ekonomické produktivity na úrovni státu; ochrana zdrojů proti vyčerpání; apod.). Postupné (nikoliv jednoznačně diskontinuitní) zavádění širších hledisek (environmentální, tržní mechanismy apod.) přineslo od šedesátých let vyšší míru decentralizace řízení (spíše vícestupňovost) a vyšší důraz na koncového spotřebitele/uživatele (posun od alokace zdrojů k rozvoji distributivních mechanismů), doprovázela jej ovšem jen velmi omezená demokratizace (participace veřejnosti na rozhodování). Jako příklady budou využity vodní infrastruktury a doprava. Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisici elit, sed eiusmod tempor incidunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquid ex ea commodi consequat. Quis aute iure reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Excepteur sint obcaecat cupiditat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum.