V posledním čtvrtstoletí bylo publikováno významné množství materiálových studií, komparativních exkurzů i syntetických přehledů zabývajících se předmoderní zbožností i fenoménem poutních míst. Přestože je interpretační základ těchto odborných prací až překvapivě různorodý, čemuž odpovídá i vyznění jednotlivých studií, nad různicí ve výběru a způsobech zpracování pramenů, stejně jako nad možnými cíli výzkumů se diskutuje jen minimálně. Standardizovaná metodologická výzbroj jednotlivých oborů a světonázorová zakotvenost jednotlivých autorů se tak proměňuje v základní a často i jediný vysvětlující argument, k němuž jako by už nebylo co dodat. Pestrost stýkání a potýkání vedoucí k hledání hlubších rovin interpretace je nahrazena lhostejnou paralelitou výpovědí, vzájemně se odlišujících zejména tím, pro koho jsou texty určeny či (vyhroceněji řečeno) komu mají konvenovat. Diskusní příspěvek upozorní na některá různočtení zejména v oblasti výzkumu barokních poutních míst (kupř. historie × paměť, uzavřenost konfesního pojetí × bezbřehost neukotveného výkladu, synchronnost × sled změn, společensky víceméně akceptovaná památkovost × církevní pojetí užitečnosti). Autor nezastírá, že do budoucna nepovažuje za nosný koncept „lidové zbožnosti“ – ani jako projevu přizpůsobivosti mas mocenskému tlaku, ani – naopak – jako výrazu svérázných etnických sklonů, ba ani – posunuto do zdánlivé bezkonfliktnosti – jako dokladu historie regionu. Je mu bližší výzkum pestrých, společensky většinou „zdola“ rostlých iniciativ, ať již jsou spojeny s volními akty jednotlivců či mechanismy udržování tradice v rámci konkrétních společenství. Místa kultu přitom považuje nejen za (nejednou i stereotypizovaný) znak jejich vztahu k Bohu, ale i projev živé symbiózy s krajinou, nástroj vnímavosti k lidským příběhům, místo setkávání a stimul sociální soudržnosti.