Staroislandská Kniha o záboru země (Landnámabók) popisuje objevení Islandu a činy prvních kolonistů suchým a střízlivým tónem vlastním ságové literatuře, takže je v čtenáři vyvolán dojem nezkresleného historického záznamu, zvláště když je popis prostý výraznějších nadpřirozených či zázračných prvků. Stěžejní roli v narativu hraje "první Islanďan" Ingólfr Arnarson a jeho soukojenec Hjörleifr Hródmarson. Tento příběh o dvou bratrech stojících na počátku, ať již historický či nikoliv, je výsledkem procesu kondenzace kulturní paměti, o nemž hovoří Jan Assman, a plní roli "zakládajícího mýtu" pro národ Islanďanů a pro islandský stát a jako takový je třeba jej nahlížet. Takováto perspektiva pak, jak se pokusím ukázat, je paralelou jiných zakládajících mýtů známých z (indo)evropského areálu. V rámci prezentace si předestřeme jednak širší kontext kolonizace Islandu, následně se zaměříme právě na osudy dvojice bratří a její komparaci s paralelami. Metodologickým rámcem výkladu bude indoevropská srovnávací mytologie (tzv. New Comparative Mythology pokračovatelů G. Dumézila), která zde bude reprezentovat metody religionistické.