Příspěvek se zaměří na problematiku mobilizace prvorepublikové společnosti na základě odkazů na českou reformační minulost v prostředí tří nekatolických církví – Církve československé, Českobratrské církve evangelické a Jednoty českobratrské. S pomocí analýzy časopiseckých článků, provolání k národu a závěrů sněmů či konferencí se pokusíme odpovědět na otázku, zda v prvních letech existence Československa platilo okřídlené úsloví „Co Čech, to husita“. Časově bude příspěvek rámován lety těsně po vzniku republiky, tedy 1918-1920. Přirozeně půjde kromě husitství i o ohlas Jednoty bratrské a o reakci veřejnosti v podobě přestupů do zmíněných církví. Během prvních několika let po vzniku Československa opustilo římsko-katolickou církev přibližně 1 400 000 jejích členů, z nichž téměř polovina přestoupila do nekatolických církví, zejména pak do Církve československé. Co je k tomuto přestupu vedlo? Případně co jim k němu napomohlo? Sehrála v tom svou roli agitace ze strany nekatolických církví? To jsou některé z dílčích otázek, na které budeme v rámci příspěvku hledat odpověď.