Ve svém diskusním příspěvku bych se rád věnoval aktuálním přístupům, které přes intenzivní rozvoj zahraničních debat zůstávají spíše stranou zájmu tuzemské historiografie. Udavačství bývá doposud předmětem morálního odsouzení nebo důkazem sociálně patologického jednání, přestože se jedná o složitý sociální fenomén. Vztah udavačství ke konkrétním mechanismům sociálního dohledu, shromažďování informací a konstruování reality v rámci státně bezpečnostní informační praxe představuje jeden z aktuálních výzkumných trendů. Možnosti jeho aplikace bych rád prověřil také na vývoji českých zemí v letech 1938 až 1953. Představitelé státní politiky a příslušníci státního aparátu využívali udavačství jako důležitý mocenský nástroj. Udavačství ale nemohli efektivně kontrolovat, což otevíralo aktérům na různých rovinách prostor k rozvíjení svéhlavých strategií. Postupně se utvářela profesionální síť shromažďující informace (Gestapo, SD, StB) využívající vedle extrémních nátlakových metod a náhodných udavačů také stálé informátory. Státně bezpečnostní informační složky standardizovaly shromažďování informací a utvářely svébytná pravidla jejich dalšího zpracovávání. Mezi nároky státní politiky a konkrétními informacemi konstruovaly obraz nepřítele, kterého pak skutečně odhalovaly a zneškodňovaly. Zhodnocením dosavadních tuzemských a zahraničních výzkumů bych rád určil specifika fungování tohoto moderního byrokratického aparátu v podmínkách nacistické a komunistické diktatury, kde udavačství představovalo druh komunikace mezi státem a společnostní. S agendou moderního (liberálního) státu sdílely zaměření na udržování stability nastoleného řádu, pracovaly ale s pojetím veřejné bezpečnosti a pořádku založeným na odlišných hodnotách a cílech. Ve vztahu k pramenné základně bych se rád dotknul otázky, do jaké míry jsou materiály státně bezpečnostních složek odrazem specifik fungování této diskursivní formace. Umožňují nám rekonstruovat strategie konkrétních aktérů?