Příspěvek zkoumá dopady společenských změn 15. století na psaní historických textů. Cílem není analýza konkrétních popisů událostí, ale spíše žánrové a funkční metody, s nimiž dějepisci přistupovali k psaní soudobých i starších dějin, přičemž hlavní důraz je kladen jak na hledání kontinuit se starším dějepisectvím, tak na změny, k nimž došlo. Příspěvek prozkoumává tezi o ústupu celostních pojednání o „českých dějinách“ v 15. století na úkor tehdejších soudobých dějin. Nově sepsané historické texty jsou analyzovány s ohledem na jejich dochování v historických sbornících a rukopisných kodexech, kde se propojují s adaptacemi starších kronik a historií a kde tyto původně dílčí texty vytváří nové celky. S vědomím omezenosti pramenných výpovědí musí být zohledněna otázka, nakolik je návaznost nově psaných kronik na starší výpravné historiografické texty původní autorskou intencí a nakolik se jedná teprve o důsledek následné recepce těchto děl. Příspěvek pracuje s literárněvědným pojmem modalita vyprávění užívaným pro strukturu vyprávění odvoditelnou z jeho zprostředkovanosti, což v případě historiografie znamená především přítomnost sebereflektivního postoje historika v díle, resp. jeho autoritu v další recepci textu.