Příspěvek se zaměří na učebnici jako na základní edukační médium ve výuce dějepisu se zvláštním zřetelem na zastoupení a míru využití historických pramenů v nich. Učebnice dějepisu představuje pro žáka prvotní zdroj, se kterým se setkávají při poznávání historické události. Blíže se příspěvek zaměří také na formu práce s prameny v učebnicích a jejich komparaci se zahraničními, převážně německými, učebnicemi. Analýza úkolů směřujím k intepretaci vybraných pramenů umožní pohlédnout na koncepce českých a zahraničních učebnic, mj. bude akcentován koncept badatelsky orientované výuky. Pokusí se zodpovědět na otázku, zda lze z výuky dějepisu učinit interaktivní činnost mezi učitelem a žákem s důrazem na žákovo objevování historické skutečnosti a utváření vlastního názoru, historického vědomí. Dějiny zkoumáme na základě pramenů, jež se člení dle různých kritérií. Úkolem historika je historické prameny objektivně interpretovat. I žák by měl tedy mít možnost a schopnost interpretovat historické prameny různého druhu, do jaké míry se této intepretaci učí žáci?