Kategorie Displaced Persons, tedy přemístěných či zavlečených osob, se objevuje během druhé světové války, kdy se následkem válečných událostí i nacistické hospodářské politiky ocitlo množství lidí mimo své domovy, odhady jejich počtu sahají do desítek milionů. Spojenci si ještě během konfliktu uvědomovali rizika, která by po skončení války nastala neorganizovaným pohybem zhruba 20 mil. těchto osob označovaných zkratkou DPs (z nichž byl asi 1 mil. Čechoslováků). Situace měla být podchycena díky předběžným plánům, síti mezinárodních i mezistátních repatriačních dohod, táborů pro DPs, spoluprací s organizací UNRRA, vojenskými jednotkami i místními orgány a organizacemi. Předpokládala se repatriace DPs, tedy jejich návrat do vlasti resp. domů. Objevovaly se však situace, kdy DPs repatriaci odmítaly či se z vlasti opět vystěhovávaly. Rovněž velmoci se začaly v názorech rozcházet, zejména v otázce dobrovolné repatriace. Příliv nových uprchlíků zvláště ze zemí východního bloku v následujících letech akceleroval nutnost stálého mezinárodního řešení. Problém poválečných DPs proto někteří historici považují za původ současné mezinárodní uprchlické politiky. Zatímco v zahraničí je fenomén poválečných Displaced Persons studován a rozvíjen v různých konceptech, v české historiografii je opomíjen. Nabízí přitom samostatné bohaté téma i další rozměr souvisejících problémů (sociální poválečná politika, osidlování pohraničí…). Ačkoli československé DPs nevytvořily ve velkém množství onu specifickou skupinu nerepatriovaných (jako např. Poláci), lze sledovat jiné významné faktory (organizační síť, rozlišování národnosti, rozšířenou samorepatriaci, vystěhovalectví ad.). Příspěvek si klade za cíl zaměřit se na možnosti a limity studia československých Displaced Persons jak z pohledu jednotlivých témat, tak z hlediska pramenné základny v Čechách i v zahraničí.