Zkoumání literárně- a textověhistorických témat předmoderních dějin prizmatem genderu má větší význam, než se na první pohled zdá. Genderová optika se promítá ‒ vědomě i nevědomě ‒ i do textověkritické práce s textem: Byli tam „knížata a páni“, nebo „knížata a paní“? Grafika umožňuje obojí čtení; editoři volí druhou možnost. Nemá-li interpret_ka jinou oporu než samotný text (přičemž např. rým ani kontext nepomáhají), podle čeho se rozhoduje, zda číst „páni“ nebo „paní“? Čemu dá přednost, kým nakonec „zalidní“ děj interpretovaného textu? A dokážeme rozhodnout, kým vlastně chtěli příběh zalidnit autor či opisovači? Příklad je skutečný a je vzat ze staročeského Života Jozefova. Právě na něm a na jiném současném, byť žánrově i formálně rozdílném staročeské díle, Tristramovi a Izaldě, chci sledovat milostné vztahy mezi pohlavími. Výhodou je, že lze u obou děl přihlédnout k jejich předlohám (latinské a německé) i textovým variantám (recepčně-produkční hledisko). Život Jozefóv měl primárně (in)formativní funkci a byl vnímán na pozadí biblického textu (Genesis), přitom však absorboval motivické prvky řeckého milostného a dobrodružného románu. Tristram a Izalda je milostně-dobrodružný veršovaný román, jehož zábavná funkce stojí v popředí zájmu autora a adresátů. Vehikulum děje obou zmíněných staročeských děl je ‒ velmi blízce ‒ právě dynamika milostného vztahu mezi mužem a ženou; jejím nutným korelátem je v obou případech nadpersonální moc: Boží záměr, resp. kouzlo.