Přes legální dvojvěří, zajištěné roku 1436 v českých zemích kompaktáty, se v pohusitské době objevuje řada náboženských skupin, sekt a kroužků, jejichž věrouku a život ovlivňovala různě chápaná autorita biblických norem, shrnutých pod označení Boží či Kristův zákon. Nejznámější skupinou je jistě Jednota bratrská, vedle ní ale existovala mnohá méně známá uskupení tendující ke komunitnímu životu s různou měrou interního uplatňování normy Božího zákona. Pestré pohusitské sektářství vyjadřovalo především nespokojenost s uspořádáním náboženského života po husitské revoluci, stejně jako nedůvěru k oficiálním církevním institucím i zklamání z omezení platnosti Božího zákona kompaktátními smlouvami. Některé z těchto náboženských skupin vymřely do konce 15. století. Jiné splynuly s Jednotou bratrskou, která jediná vytvořila samostatnou církevní organizaci. A jedině mikulášenci přežili vedle českých bratří až do doby pobělohorské církevní unifikace. Posilujícím prvkem všech pohusitských sekt bylo pronásledování ze strany oficiálních církví, v tomto pronásledování však spatřovali náboženští nonkonformisté a disidenti právě potvrzení jejich vlastní věrnosti nejvyšší biblické normě.