Menšinová problematika, zejména národnostní, hrála v meziválečném Československu signifikantní roli. Příspěvek se zaměří z právněhistorické perspektivy na problematiku dosud právněhistorickou i historickou vědou nepříliš akcentovanou a zkoumanou, totiž na otázku souvislostí právního institutu amnestií jakožto obecně závazných normativních aktů s otázkou národnostních menšin a vztahů státu, případně většiny k nim. Za trvání první i druhé Československé republiky (tzn. včetně první etapy doby nesvobody) jedním z jurisprudencí výslovně konstatovaných důvodů vyhlašování amnestií byl jejich přínos pro uklidnění vnitropolitických poměrů. Cílem příspěvku je na základě kritické analýzy právní úpravy dobových amnestií, primárních pramenů, literatury i dalších zdrojů, za použití induktivních a deduktivních metod ukázat, nakolik amnestie, případně individuální milosti, měly být, resp. byly v Československu ve 20. a 30. letech minulého století právním nástrojem, napomáhajícím řešit tenze vznikající v souvislosti s národnostní otázkou včetně politických deliktů, ale také reagovat na složitou mezinárodní situaci, v níž se československý stát v proměnách doby ocitl. Příspěvek rovněž upozorní na výzkum, který nejnověji ohledně problematiky juristické regulace politických deliktů v meziválečném období probíhá v Litvě a nastíní možnosti dalšího výzkumu včetně možné cesty individuálních sond do jednotlivých případů lidí, kterých se tyto amnestie dotkly.