V mém příspěvku bych chtěl ukázat jakým způsobem dosavadní metodologie využívaná v rámci literárněvědného výzkumu a jaké jiné další okolnosti vedly k zkreslení představy o rozsahu a podobě vzájemných polsko-českých kulturních kontaktů v raně novověkém období. Výchozím bodem bude představení postav a literárních textů, které jsou nejvíc známe v tomto kontextu, jako je tvorba Komenského nebo Paprockeho, a které vedly k vytvoření určitých stereotypů popisujících vzájemné kulturní vztahy. V další časti příspěvku bych chtěl prezentovat texty, které z různých důvodu byli opomíjené tak v polském jak i v českém historickém zkoumání. Jedna se o texty českých exulantů ve Velkopolsce (D. Vetter, M. Rybiński a dalších), které mnoho kdy nemají moderní edice a tím pádem nemůžou být předmětem podrobné analýzy, o paměti polské a české šlechty, úřední korespondence nebo další zdroje politického charakteru. Z tohoto přehledu bude zřejmé, že jedním z důvodu pro nedostatečný popis polsko-českých kulturních vztahů je přesvědčení, že o kulturních relacích rozhoduji jen velkodíla resp. méně známe texty klíčových autorů. Přehled těch méně známých nebo opomíjených textů ukazuje nutnost položit otázku, zda literárněvědný výzkum by se neměl soustředit na okrajové jevy a zkoumaní textu, které dosavadně byli využívané jen jako historické zdroje o minimální artistické hodnotě.