Zrovnoprávnění žen bylo po nástupu komunistů k moci nastoleno jako důležitá agenda. Ženy získaly zákonem rovné postavení v rodině, rostlo jejich zapojení do placené práce a participace na vyšším vzdělání. Emancipace žen byla v 50. letech nedílnou součástí žité praxe a expertních diskurzů, včetně těch o manželství a rodině. V 70. letech diskurzivní akcent na genderovou rovnost zmizel, v promluvách o správném manželství a fungující rodině ho dokonce nahradily expertní promluvy o nutnosti jinakosti a hierarchie mezi manželi a rodiči. Jak k této změně došlo? Ve svém výzkumu ukazuji, že důležitou roli hrála proměna expertních diskurzů, konkrétně objevení se a rychlý vzestup důležitosti dětských vývojových psychologů. Zatímco v 50. letech činní experti obhospodařující ženskou otázku (lékaři, sexuologové, demografové) se jednoznačně stavěli za rovnost žen a propagovali praktiky, které k rovnosti přispívaly, vývojoví psychologové se primárně o ženskou emancipaci nezajímali. Roku 1961 uspořádali první celonárodní konferenci, vyšlo několik odborných knih a v roce 1963 vznikl dokument „Děti bez lásky“ Československé televize. V něm přední odborníci promlouvají o spojení mezi institucionální výchovou v raném věku a „emoční deprivací“ v dospělosti. Tento koncept inspiroval proměny rodinných politik, které byly formulovány během 60. let a plně implementovány po nástupu normalizace. Ukazuji, jak akcent na ženy vystřídalo zaměření na děti (kterak se „ženská otázka změnila na dětskou otázku“, Wagnerová 2007) a jak tato proměna souvisí se širšími proměnami státně-socialistického režimu.