Není divu, že existuje německá nebo anglosaská tradice studia husitství – pro to jsou evidentní historické či náboženské důvody. Je ale složitější vysvětlit, proč taková tradice existuje také ve Francii. Cílem tohoto příspěvku je zkoumat tu tradici, kterou můžeme shrnout sympatickým, byť ne moc relevantním výrazem „staré přátelství mezi Čechami a Francií“. Od začátku 16. století je několik důležitých momentů francouzské reflexe husitství. Paradoxně je nenacházíme tam, kde bychom čekali: např. během 16. století se ani hugenoti, ani část katolického tábora, která měla zájem o laický kalich, o husitství moc nezajímaly. Ale o století později husitství představovalo užívaný argument náboženské polemiky – známým, ale ne vždy správně pochopeným příkladem je J.-B. Bossuet. Základem francouzského zájmu o husitství byla v době Ludvíka XIV. a jeho nástupců otázka galikanismu: protože pro galikanisty byly velice důležité velké koncily 15. století, zkoumali také husitskou otázku, která byla v tomto kontextu relevantní. Stejná situace se znovu odehrála v 19. století: když po válce 1870-1871 potřebovali příklady rezistence proti germanizaci, francouzští historikové znovu analyzovali české dějiny. Jestli se dá říct, že vůbec existovala francouzská historiografická tradice studia husitství, musíme konstatovat, že ji vysvětlují interní, tj. čistě francouzské důvody. Může ale tento pohled – ne snad z Marsu, ale z Paříže, což asi není o moc blíže – být užitečný pro české dějiny? Na závěr bych chtěl ukázat, jak pojmy ve Francii odlišně chápané, jako vztahy mezi církví a státem, konfesionalizace, tajný protestantismus anebo evangelictví, můžou sloužit v rámci zkoumání pozdního husitství.