V příspěvku představím aktuální projekt Centra orální historie, v němž se po 20 letech vracíme ke skupině narátorů, studentských aktivistů z roku 1989. Bývalé studenty lze považovat za (spolu)tvůrce diskurzu a paměti polistopadového období – někteří se přímo podíleli na jejich tvorbě vlastními díly (deníky, paměti, filmy, aj.). Budu se věnovat především metodologickým otázkám, které vystupují na povrch při orálně-historickém výzkumu v časosběrné perspektivě. Opakované rozhovory se stejnými narátory mohou pomoci zachytit časovou a prostorovou dynamiku, které formují individuální narativy. Budu sledovat, zda a do jaké míry se liší realizované životní rozhovory v rozmezí daných 20 let: jakým způsobem projektují narátoři a narátorky svou autobiografii. Je například možné najít nějaký rozpor mezi vyprávěním v rozhovoru a „veřejnými“ informacemi o daném narátorovi? Změnily se nějakým způsobem vzpomínky na stejnou událost vzhledem k novým individuálním či společenským zkušenostem? A jakým způsobem dochází v nově realizovaných rozhovorech k reinterpretacím původních interview či se jimi spíše potvrzuje dosavadní životní dráha?