Příspěvek si klade za cíl analyzovat okresní a krajskou garnituru KSČ, která nejpozději po roce 1953 nahradila mladé, často radikálně revolučně smýšlející funkcionáře, z jejich řad se hojně rekrutovali tzv. lokální diktátoři z let 1948-1950, kteří byli výrazně zasaženi vnitrostranickými politickými čistkami v letech 1950-1952. Ve zkoumaném období, tedy v letech 1953-1956, docházelo v nižších patrech komunistické strany k formování nové funkcionářské generace, kterou lze označit jako „tradiční“. Fenomén souvisel s ústupem státně socialistické diktatury od dalšího rozvoje revoluce směrem ke stabilizaci a udržování jejích výsledků. S tím souvisela nejen úprava stylu politické práce těchto regionálních a lokálních stranických elit, ale také proměna způsobů, jakými získávaly své postavení a následně se jej pokoušely legitimizovat a udržet. Příspěvek se krom analýzy uvedených aspektů pokouší odpovědět na otázku, jak velký otřes představoval pro mocenské postavení a ambice těchto funkcionářů XX. sjezd KSSS a zahájení destalinizace v československých podmínkách. Variabilita i styčné doby uvedených procesů v jednotlivých regionech je reflektována na příkladu čtyř vybraných krajských (Praha, Plzeň Olomouc, Ostrava) a osmi okresních (Kolín, Příbram, Tachov, Plzeň-město, Prostějov, Jeseník, Český Těšín, Ostrava-město) organizací KSČ. Pramenná základna vychází nejen z dokumentace ústředního stranického aparátu, ale především z materiálů oblastních a okresních archivů – kádrových spisů, zápisů ze zasedání plén a byr (předsednictev) OV a KV KSČ a příslušných konferencí strany.