Mezi tímto rokem 1945 a 1970 česká, resp. slovenská historická rusistika prošla velikými proměnami, jejichž podstatným momentům se referent bude věnovat. Docházelo k proměnám tradiční české rusistiky, když prošla výrazně ideologizovaným, resp. dogmatickým obdobím počátku 50. let, aby pak zejména nastupující mladá generace historiků, již v prostředí destalinizace hledala svoji cestu za objektivním poznáním ruských dějin. Analýza bude soustředěna na oblast výzkumu sovětského období, které nejostřeji reflektovalo změny politické atmosféry. Hlavní výzkumnou otázkou je nakolik se česká rusistika posunula během krátkého uvolnění v 60. letech směrem k úrovni výzkumů v západních demokraciích, jaký byl její vlastní přínos a v čem spočíval. Autor bude vycházet zejména z jednak z komparace publikací v českých odborných časopisech s produkcí v SRN, Velké Británii, Francii, USA, jednak srovnání výzkumných trendů a metodologie. Slibný rozběh čs. historiografie v 60. letech jako celku a v jejím rámci i historické rusistiky byl násilně přerušen 21. srpnem 1968, tak jako celý proces Pražského jara. Přesto, publikačně výsledky práce „ztracené generace“ můžeme registrovat v oficiálních časopisech, a postupně i v samizdatech, jejichž autoři bádali ve ztížených podmínkách, ale také v produkci badatelů, kteří odešli do politické emigrace, kde mohli svobodně tvořit.