Kazatelství patřilo ve středověku mezi nejdůležitější média používaná k šíření náboženských obsahů. Vzhledem k liturgickému rámci, v němž se kázání konalo, a nárokované exkluzivitě jeho provozování klerickým stavem si kazatel mohl osobovat větší autoritu, než tomu bylo u jiných forem komunikace. V českém náboženském hnutí pozdního 14. a celého 15. století k tomu docházelo v obzvláštní míře: výklad slova božího z kazatelny požíval důležitosti přinejmenším srovnatelné s přijímáním oltářní svátosti. O klíčové roli kazatelů v husitských Čechách nikdo mezi historiky nepochybuje, známe ji však spíše z kronik a polemik nežli ze samotných kazatelských textů. Sbírky kázání (postily) mají obvykle pramalou relevanci pro dějiny událostí, zato se však nabízejí jako pramen pro dějiny myšlení sledované ve středních a delších časových úsecích. Je to díky jejich stereotypní povaze: kazatelé obvykle vykládali během církevního roku stále tytéž úryvky evangelií a epištol, případně dalších biblických textů. Postily se tak mohou stát do jisté míry sériovým pramenem, pokud sledujeme výklad téže perikopy ve větším počtu kázání z různých sbírek. Příspěvek se pokusí využít tímto způsobem husitské postily. Položí si přitom otázku, zda – a případně jak – se na pozadí dramatických politických a sociálních změn 15. století proměnil způsob výkladu vybraných pasáží Bible. Pozornost přitom upře na biblické verše, jež středověké kazatele vybízely vyjádřit se k problematice církve jako instituce, k úloze kléru a jeho morálním závazkům, světské moci, nábožensky motivovanému násilí, herezi a dalším dobově aktuálním otázkám církevního a společenského života.