Série vzpomínkových akcí u příležitosti loňského 150. výročí prusko-rakouské války, resp. bitvy u Hradce Králové, vynesla na světlo otázku, kterou si recipienti a patrně ani organizátoři neuvědomovali, která se však hluboce dotýká stavu české historiografie vojenství. Jde o problematiku mandátu. Přesněji o to, kdo má či nemá právo a snahu teoreticky řečeno udržovat tradice vojensko-historické události, prakticky řečeno ovlivňovat, pořádat a zejména komerčně vytěžovat vzpomínkové rámce takové vojensko-historické události. Na výše zmíněném konkrétním příkladu bylo více než patrné, že akademická katedrová historie nejenže nebyla vůdčím faktorem, ale právě naopak, byla spíše přehlížena. Nelze nepostřehnout diskrepanci mezi desetitisícovými davy návštěvníků vzpomínkových akcí a minimální produkcí historiografických prací s tematikou války roku 1866. Desítky textů různorodé kvality vznikají spíše v okruhu amatérských historiků – nadšenců. Jejich téměř programovou charakteristikou je skutečnost, že zcela opomíjejí jakékoli podněty soudobé zahraniční historiografie z hlediska konceptů a metod. S ohledem na předpokládaný okruh čtenářů je to však jev naprosto pochopitelný. Zdá se, jako by se oba světy, tj. ten odborný a laický, v tématu války roku 1866 účelově míjely bez snah z jedné či druhé strany stav změnit. Na jedné straně může být na vině pevná saturace tématu v laickém prostředí, na straně druhé pak problematika pramenů, na něž by bylo možné moderní trendy aplikovat. V našem příspěvku bychom rádi provedli „inventarizaci“ tematiky války roku 1866 a ve světle loňských výročí se pokusili načrtnout kontury možných mantinelů recepce a též instrumentalizace tak klíčové vojensko-historické události, jakým „šestašedesátka“ bezesporu je.