Příspěvek má ukázat možnosti a limity archivního zpracování fondu římskokatolického vikariátního úřadu a jeho následného využití pro badatelskou praxina příkladu archivního fondu Vikariátní úřad Nymburk (1699-1948). Na tomto příkladu se podařilo do jisté míry zachytit vývoj typické vikariátní spisovny, která byla poznamenána proměnami státní a církevní správy, střídáním místa uložení dokumentů, nejednotnou úřední praxí i pokusy o zavedení různých dobových třídících hledisek (spisových plánů), které již nevyhovují současným archivním standardům. Vikariátní úřad působily v pražské arcidiecézi od roku 1631 jako nově vytvořený spojovací článek mezi jednotlivými farnostmi a arcibiskupskou konzistoří. Jejich agenda byla svěřena vybraným farářům, kteří ji museli vykonávat nad rámec svých vlastních povinností. Tato skutečnost způsobila, že vikariátní spisovny "putovaly" se svými tvůrci po různých lokalitách a odrážely se v nich schopnosti i ambice jednotlivých vikářů. Z dnešního pohledu se jedná o velice nevyrovnaně zachovaný a často silně rozptýlený materiál, který však často nahrazuje jiné, již nedochované písemnosti z oblasti nižší církevní správy. Hlavní snahou tohoto příspěvku je podnítit diskusi o nejvhodnějším způsobu zpřístupňování tohoto materiálu. Písemnosti vikariátních úřadů jsou dnes uloženy jak v samostatných fondech, tak v rámci fondů jiných původců (především ve farních fondech), čímž se snižuje jejich vypovídací hodnota pro vývoj a fungování tohoto typu úřadu.