V prosinci roku 1926 byla v Užhorodě, na Podkarpatské Rusi, tamějšími československými úřady slavnostně otevřena tzv. cikánská škola. Domácí tisk ji označoval za výjimečný pokus o civilizování cikánských dětí v celé Evropě. O půl roku později, v červenci 1927, schválilo Národní shromáždění Československé republiky zákon č. 117/1927 sb. o potulných cikánech a podobných tulácích, jehož součástí byl také paragraf umožňující úřadům odebírat děti z rodin „potulných cikánů“ a umístit je do náhradní péče v ústavech pro „úchylnou mládež“. Ve svém příspěvku oba tyto přístupy k výchově cikánských dětí nejprve zasadím do širších souvislostí dobových úředních a expertních diskuzí hledajících „civilizovaná“, „moderní“ a „demokratická řešení cikánské otázky“ v Československu. Českoslovenští úředníci, školní inspěktoři, pedagogové, antropologové, kriminalisté, eugenici atp. se věnovali otázce možné ne-/napravitelnosti cikánů. Dospělí a starci „potulných cikánů“ byli považováni za nenapravitelné, kdežto děti „potulných“ i „usedlých“ měly být převychovány v loajální, produktivní a řádné členy československé společnosti. Cílem prezentace bude analyzovat odlišné praxe v oblasti výchovy cikánských dětí na území Československa, které souvisely s dobovými představami o „potulných“ a „usedlých“ cikánech. Zatímco v laboratorních podmínkách údajně zaostalého východu republiky (východ Slovenska a Podkarpatská Rus) vznikaly tzv. cikánské školy – ve skutečnosti pomocné třídy zřizované při státních školách – jakožto moderní civilizační experiment určený k převýchově celých komunit „usedlých“ cikánů, v českých zemích úřady odebíraly děti „potulných cikánů“ a umisťovaly je do náhradní ústavní či rodinné péče (např. v Písku). První tzv. cikánská škola v historických zemích vznikla až v roce 1940 ve Starém Městě u Uherského Hradiště.