Za nejdůležitější přínos environmentálních dějin pokládám opětovné zdůraznění úlohy prostředí ve studiích sociálních a humanitních vědců. Platí to především pro výzkumy přírodních katastrof, a to zejména ty, jež jsou zaměřené na přímé, fyzické dopady přírodních katastrof na lidské společnosti v minulosti a bezprostřední způsoby vyrovnávání se s nimi, třeba v podobě výstavby a zavádění rozmanitých preventivních opatření, jako jsou úpravy vodních toků nebo zdokonalování protipožárních systémů. Tyto katastrofy již dnes nejsou brány jen jako pouhé přírodní události, na které bylo kdysi třeba technicky reagovat; nýbrž jsou chápány jako katalyzátory společenského rozvoje či iniciátoři kolektivního procesu učení (Franz Mauelshagen). Britský historik Peter Burke upozornil na potřebu rozvíjet „kulturní dějiny prostředí“, neboť reakce lidí na katastrofy je ovlivněna i podmíněna jejich kulturou. Odtud pak není daleko k myšlence zkoumat prostřednictvím přírodních katastrof, respektive skrze reakce lidí a institucí na ně, danou kulturu. Řada badatelů je totiž přesvědčena, že tyto přírodní události a postupy, které si dané společnosti vyvíjely pro zmírňování jejich následků, případně k jejich předcházení, mohou sloužit jako pomyslné zrcadlo, v němž se daná kultura odráží. Příspěvek se proto bude pohybovat na pomezí environmentálních dějin, historické antropologie a kulturních dějin správy. Kromě naznačených teoretických konceptů budou představeny také konkrétní výsledky výzkumu utváření systematické administrativní podoby protipovodňové ochrany v Čechách po roce 1784, která byla rozvíjena mj. v reakci na silné povodně, jež zasáhly velkou část evropského kontinentu v zimě 1783/1784.