Rostoucí zájem o intelektuální elity jako předmět (nejen orálně-historického) výzkumu v posledních letech naznačuje, že institucionální a oborové dějiny se v rámci české orální historie stávají jakýmsi novým badatelským trendem. Tento trend však s sebou přináší řadu specifických problémů, s nimiž se tazatelé a badatelé v průběhu terénního výzkumu musí potýkat. Ač se tyto situace na první pohled mohou zdát (s ohledem na kodifikované poučky pro vedení orálně-historického rozhovoru) jako ,,standardní“, způsob jejich řešení se ve skutečnosti významně liší od tradičních postupů. Tyto odlišnosti přitom mohou mít poměrně zásadní dopad nejen na kvalitu a validitu orálně-historické části výzkumu, ale i na závěrečné výstupy celého projektu. Příspěvek se zaměří na praktické a etické aspekty orálně-historického výzkumu s představiteli tzv. intelektuálních elit (tj. humanitní či exaktní vědci, akademici, umělci, lékaři, politici apod.). Na několika konkrétních příkladech projektů z posledních let bude poukázáno na specifické problémy, které je třeba během terénního výzkumu flexibilně řešit. Hlavní pozornost bude věnována zejména otázkám kontaktování narátorů, jejich očekáváním od projektu, osobním sympatiím a antipatiím (nejen ve vztahu mezi tazatelem a narátorem, ale i v rámci samotné zkoumané skupiny), problematice autorizace rozhovorů a jejich následné archivace, online zpřístupnění a publikace.