Příspěvek pojednává o vzniku ženské větve řádu sv. Františka a postupném vývoji jeho řehole: přibližuje první předpisy udělené sv. Kláře zakladatelem řádu sv. Františkem a v kontrastu k nim přidělení striktních pravidel vypracovaných roku 1219 papežem Řehořem IX. Následuje rozšíření a upřesnění těchto pravidel papežem Inocencem IV. (1243). Ani tato řehole však nevyhovovala novým formám ženské zbožnosti, a proto se sv. Klára rozhodla sepsat vlastní řeholi; stala se tak první ženou formující pravidla řeholního života. Protože v klášterech klarisek byly od té doby dodržovány odlišné formy řehole, sepsal papež Urban IV. roku 1263 podle předchozích verzí další pravidla, která platí dodnes. Příspěvek si všímá jednotlivých bodů řehole, zkoumá jejich shodné prvky a rozdíly, podrobně se zaměřuje na klauzuru v ženských klášterech, dodržování postů i na specifické prvky liturgie a z toho vyplývající koncepci a vybavení ženských klášterů. Zajímá nás také sociální struktura pražského (a krumlovského) kláštera klarisek, kterou prozrazují jména řeholních sester, zprávy legendy i další prameny. Zvláštní pozornost poutá mimořádné postavení zakladatelky pražského kláštera sv. Anežky, jak se jeví v dopisech několika papežů, v listech sv. Kláry a dokumentech Anežčina bratra krále Václava I. i ve zprávách legendy. Pokusíme se určit, které z těchto zpráv odpovídají skutečné Přemyslovně a které ideálnímu obrazu a vzoru středověké světice.