Kromě vazeb vznikajících biologickým příbuzenstvím či sešvagřením měly v sociálních vztazích venkovanů zvláštní místo „příbuzenská“ pouta, která historiografie označuje termíny jako pseudo-příbuzenství či duchovní příbuzenství. Mezi nimi zaujímalo výsadní postavení kmotrovství, tedy duchovní příbuzenství vznikající v okamžiku křtu mezi křtěncem a jeho kmotry a celými jejich rodinami. Paradoxním důsledkem omezení počtu kmotrů v potridentském období byla vertikalizace kmotrovství a zužování výběru kmotrů na vlivnější osoby z okolí narozeného dítěte. V souvislosti se změnami v podobě i vnímání rodinných vztahů, které přineslo 19. století, se předpokládá postupná horizontalizace a zintimnění kmotrovských vazeb, které měly stále více směřovat dovnitř stávajícího příbuzenstva. Rodiče křtěných dětí mohli při výběru kmotrů volit mezi posilováním dosavadních (pseudo)příbuzenských vazeb a vlastními ambicemi spojenými s navazováním nových sociálních vztahů. Významnou roli v proměnách kmotrovství samozřejmě hrála sekularizace společnosti a zásadní demografické proměny, ke kterým v průběhu 19. století došlo. Otázky týkající se výběru a úlohy kmotrů, přijímání a váhy kmotrovských závazků lze za současného stavu bádání zodpovědět pouze v rovině hypotéz vycházejících z velkou měrou poznatků zahraničních badatelů. Příspěvek se pokusí naznačit průběh těchto změn na příkladu vývoje kmotrovství ve venkovské farnosti Nový Rychnov na Pelhřimovsku a zprostředkovat první výsledky počínajícího výzkumu této problematiky.