Každý raně novověký církevní řád se reprezentoval určitým zástupem řádových světců - či "patronů". Z nich obvykle nejdůležitější roli hráli "otci zakladatelé" - tj. v případě jezuitů Ignác z Loyoly a František Xaverský, u bosých karmelitánů Terezie z Avily a Jan od Kříže, u františkánů všech denominací František z Assisi atd. Jejich legendy, životopisy, narace o nich v řádových pramenech, ale i oslavy jejich svátků sloužily nejen k reprezentaci řádů navenek, ale i k formaci uvnitř řádu. Otec zakladatel nejednou představoval "prototyp" řeholníka toho konkrétního řádu. Zvláštními případy byli samozřejmě Benedikt z Nursie a František z Assisi a do jisté míry (pro mladší řády) i František Xaverský, kteří vystupovali jako "prototypy" řeholníků či misionářů vůbec. V příspěvku budu sledovat šíření legend o vybraných řádových "otcích zakladatelích" (zvláště do jaké míry bylo vázáno na konkrétní řádové prostředí), zobrazování "otců zakladatelů" jako apoštolů (Ignác z Loyoly jako sv. Petr; František Xaverský jako sv. Pavel atp.) a s tím související prezentace řádu jako zástupce apoštolské církve (Societas Jesu, apostolorum imitatrix). Budu sledovat i rozsáhlejší zmínky o "otcích zakladatelích" v řádových narativních pramenech (historiích, análech), kde se nejčastěji objevují v souvislosti se zprávami o průběhu kanonizací či oslavami jejich svátků. Přitom mě bude zajímat reflexe těchto svátků (a případně i samotných postav "otců zakladatelů") v narativních pramenech, které se přímo řádového prostředí netýkají (např. v Beckovského Poselkyni). V závěru se pokusím charakterizovat způsoby zobrazování "otců zakladatelů" v narativních pramenech 17. a 18. století a otevřít otázky dalšího výzkumu.