Navrhovaný příspěvek se věnuje interpretaci výmalby a vybavení nekropole, kterou pro sebe a svůj rod koncipoval Jan Hasištejnský z Lobkowicz krátce před svou smrtí v roce 1517 v presbytáři klášterního kostela františkánů observantů v Kadani. Zaměřuje se zejména na reminiscence na jeho pouť do Svaté země a motivy zdůrazňující Janovu bezvýhradnou věrnost římské církvi. Hlavní komponentou programu, jehož posláním bylo především vytvořit adekvátní rámec pro zádušní memorii, se stalo zpřítomnění Krista, a to prostřednictvím obrazů, soch, relikvií či eucharistie. Jeho nápadnou a mnohotvárnou všudypřítomnost lze spolu s nastavováním různých kanálů komunikace s ním vyložit jako strategii kvantitativního pojištění spásy, kterou zde pohřbení příslušníci rodu očekávají. Jednotlivé prvky zde ovšem nebyly pouze aditivně vršeny, ale koncepce jejich rozestavení implikovala interakce vzájemné i vůči rituálům, které se zde odehrávaly, a provokovala k responsi a účasti. Ikonografickou analýzu doplňuje nejen kontext známý z Janova cestopisu, ale i další prameny, dokumentující jeho vztah k odpustkům, ostatkům či kultu světců, a také komparace se strategiemi ostatních dobových jeruzalémských poutníků v oblasti vizuální kultury.