Váleční veteráni představují sociální skupinu, pro kterou je společný prožitek válečného sebeobětování formativní zkušeností utvářející jejich kolektivní identitu „společenství nároku“ (Mark Edele) i dlouho po skončení války. Na rozdíl od bohatého výzkumu vojáků v činné službě a zejména během bojového nasazení za války ležel výzkum válečných veteránů doposud spíše stranou badatelského zájmu, přestože otázka jejich demobilizace a integrace do civilní společnosti představuje jednu z klíčových otázek budování poválečného společenského řádu. Vztah společnosti a politiky k válečným veteránům je tak nejen otázkou sociálního zabezpečení reagujícího na speciální potřeby této skupiny občanů, ale zejména postoje této skupiny k utváření státu. Zkoumání válečných veteránů tak umožňuje porozumět způsobům získávání legitimity poválečného řádu a vlivu války na společnost prostřednictvím někdejších válečníků usilujících o prosazení nejen svých zájmů, ale i představ o smyslu jejich někdejšího válečného nasazení pro současnost. Výzkum válečných veteránů tak na jedné straně směřuje ke snaze vyvodit z jednotlivých případových studií obecně platné vzorce chování veteránů a utváření veteránských politik v moderní době a na druhé straně sleduje snahy o utváření mezinárodních standardů a globalizaci veteránských zájmů. V českém prostředí je zatím výzkum omezen především na fenomén legionářství, přičemž války 20. století vygenerovaly nejrůznější skupiny veteránů, které představovaly specifické typy veteránských kultur. Výzkum organizovaných zájmů válečných veteránů tak může pomoci přemostit propast mezi tradičním jádrem dějin vojenství a sociálně a kulturně historickými přístupy k výzkumu válek a násilí.