Kniha byla fenomén, který kulturu jednoznačně stimuloval a současně byla ukazatelem toho, v jakém stavu se příslušná společnosti nachází. Platí to jak horizontálně, tak vertikálně. Ve vertikálním směru jde o sledování vývoje v rámci určitého pokud možno zřetelně ohraničeného teritoria, v horizontálním pak v kontextu s vývojem obecným, či alespoň s vývojem v okolních zemích resp. v zemích, které stály v bezprostředním srovnatelném politickém či sociálním a tudíž i kulturním vztahu s příslušným subjektem. V následujícím jde o to, jak se v této situaci vyvíjela situace v českém státě od 10. století do raného novověku, Základní jsou dva, totiž počátek knižní kultury v českých zemích vůbec a potom vynález knihtisku a pronikání tištěné knihy do tohoto teritoria s tím, že převrat způsobený protireformací způsobil další zásadní zlom. Česká literatura se sice tomuto vývoji porůznu věnovala, nicméně zdaleka ještě nevyčerpala možnosti, které jí pramenná základna nabízí. Je ovšem třeba konstatovat, že řada důležitých až podstatných kroků ohledně zpřístupnění relevantních pramenů byla učiněna až v posledních desetiletích. Příspěvek se pokouší o to postihnout ve stručnosti všechny tři fenomény, současný stav bádání zejména pokud jde o jeho pramenná východiska. Skicu vlastního vnitřního vývoje a komparaci se situací v okolních prostředích. Třeba přihlédnout i k stimulujícím prostředím vzdálenějším. Závěrem je poukázáno na potřeby a možnosti dalšího studia.