Přestože byl pietismus velmi vhodný pro přežívání sborů v podmínkách represe a ve sborech bez souvislého duchovního vedení doprovázelo jeho recepci v prostředí tajného evangelictví mnoho úskalí a nezbytných proměn. Důvodem byla kromě rizika pronásledování jiná sociální struktura recepční skupiny. Čeští evangelíci, emigranti a věřící, kteří zůstali na území Čech a Moravy, pocházeli z venkovského prostředí, jenž nelze srovnávat s prostředím německých pietistů měšťanů, kteří často žili v univerzitních městech a byli úzce napojeni na intelektuální i společenské špičky. Téma vlivu pietismu v prostředí českomoravských evangelíků není nové, představuje ovšem zajímavý předmět bádání z perspektivy studia kulturních transferů raně novověké Evropy. Příspěvek nabízí srovnání situace v Čechách a na Moravě s poměry v Uhrách a v Rakouském Slezsku se záměrem porovnat lokální podmínky, aktérské strategie a výsledky přenosu v ostatních zemích, které v raném novověku tvořily habsburskou monarchii. Z počátku si málokterý v Uhrách či ve Slezsku působících luterských kněží troufal otevřeně deklarovat k pietismu pozitivní stanovisko. Velmi kriticky viděli popírání úlohy farářů, pohrdání augšpurskou konfesí a Knihou svornosti. Referát se především zaměří na dílčí rozbor několika vybraných aspektů kulturního přenosu pietismu v 1. polovině 18. století. Vycházejíc ze závěrů zkoumání dvou ústředních kategorií pietistického myšlení - „znovuzrození“ a „svědomí“ -, jež provedl Jan Horský pro českomoravské prostředí, nastíní autorka otázku obsahových přeměn víry a zbožnosti českých evangelíků pod vlivem nového proudu či otázku rozmanitosti interkulturních prostředkovatelů. Pozornost bude věnována referenčním textům, jež napomáhaly cirkulaci idejí a konečně problematice setrvačnosti či synkretismu domácí, částečně zachovalé českobratrské tradice s pietistickou kulturou.