Diskuze o kořenech významných kulturních procesů sklonku 18. století tvořila po mnoho desetiletí konfliktní pole, na němž se střetali a do jisté míry i nadále střetají humanitní vědci. Vyostřeně tuto polemiku shrnul Jan Strakoš, který proti sobě postavil na jedné straně dva přístupy: Masarykův a svůj vlastní, hledající původ těchto procesů v lokální tradici (první reformační, druhý katolické), a „kosmopolitní“, připisovaný Strakošem Arnoštu Krausovi, který kladl důraz na transfer kulturních produktů. Cílem tohoto příspěvku je ukázat na několika zásadních procesech kulturního transferu falešnost tohoto často instrumentalizovaného protikladu. V prvním kroku hodlám doložit analýzou rozvoje historické imaginace v posledních desetiletích 18. století či nacionalistické rétoriky tzv. druhé fáze národního obrození, jak samotné jádro „národní tradice“ vzniká jako výsledek komplikovaných procesů kulturního transferu. V druhém kroku bych rád na vybraných procesech kulturních transferů, jako je rozšíření morálních týdeníků, jež v Čechách zásadní měrou přispěly k zdomácnění řady osvícenských diskurzů, naopak ilustroval nejednostrannost a komplexitu zdánlivě jednostranných kulturních přenosů. Konečně v posledním kroku chci ukázat, jak nikoli v protikladu, ale právě z nejvnitřnějšího jádra kulturního transferu – samotného opakování a zpoždění – vyplývá inovativní potenciál kultury. Zkušenost zpožděného vývoje a jeho opakování vede na jedné straně ke vzniku ontologizujících představ o imanentních pravidlech kulturních procesů, současně však právě tato historizující reflexe otevírá nové podoby kulturní ambivalence. Tyto reflexivní důsledky recepce kulturních transferů, které lze pozorovat na konkrétních svědectvích dobových aktérů, můžeme konečně považovat za nejpozoruhodnější produktivní výsledek těchto procesů.