Příspěvek se soustředí na pojetí pomocných věd historických a jejich výuku v Čechách. Časově je vymezen přibližně rozmezím 1784 (zřízení profesury na pražské univerzitě) - 50. léty 19. století (vysokoškolské reformy v Rakousku, spojené s novou organizací studia). Jde o dosud poměrně málo prozkoumané období, především pokud se jedná o mimouniverzitní výuku. Zahrnuto bude i srovnání s "poreformní" situací, od níž lze již sledovat přímou kontinuitu až do moderní doby, a sledování pravděpodobného dosahu výuky pomocných věd historických v okruhu akademicky vzdělaných osob v 1. polovině 19. století, tedy v období tzv. národního obrození. Sledovány budou tyto okruhy: vymezení disciplín, studijní plány; studijní literatura a pomůcky; ústavy kde byly vyučovány (univerzita, filozofická studia), vyučující těchto disciplín; studenti - okruh účastníků výuky pomocných věd historických, další profilování některých z nich jako historiků. Vnímání výuky a vyučujících studenty (byť zde je okruh svědectví poměrně omezený). Nastíněné zkoumání umožní rozeznat kontinuity a diskontinuity v pojetí pomocných věd historických ve formativním období moderního českého dějepisectví i jejich možný význam v rámci tehdejší historiografie.