Jasně, třebaže úzce vymezenou vrstvu či skupinu v rámci rodící se moderní inteligence, představuje v předbřeznové době v české a obecně rakouské společnosti katolické duchovenstvo. V poslední době sice vyšla řada časopiseckých studií (např. Šotola, 2007; Čevelová, 2009) i některé monografie (např. Svoboda, 2010; Tinková, 2011; Martínková, 2011 (2012) atp.), které se zaměřovaly na různé aspekty života a působení josefínského nižšího kléru, ale většina z nich nepokročila se svými výzkumy daleko za rok 1800. Přitom prameny z 1. poloviny 19. století, profánní i církevní, úřední i literární, pro- i proti-církevního zaměření, jsou dobře dochované, informačně bohaté a rozmanité, nabízející široké pole pro studium různých problémů. Příspěvek se v prvé části zaměří na vymezení problémových okruhů spojených s předbřeznovým klérem jako sociální skupinou. Je nezbytné k nižšímu kléru přistupovat komplexně, jak to Waltraud Heindl udělala v případě rakouského úřednictva (Gehorsame Rebellen, 1991, nově 2013), neboť touto cestou se lze vyhnout jednostrannému pohledu na předbřeznové duchovenstvo: ať jsou to "černí četníci" (Eduard Winter, 1945) anebo oběti doby stojící pod dvojím tlakem úkolu duchovního správce i státního úředníka (Christine Schneider, 1999). Druhá část se zaměří na tradiční klišé spojená s předbřeznovým klérem: o jeho "neduchovnosti" a přílišné "světskosti" (Kadlec, 1991), případně o národně obrozeneckém a "protiřímském" působení, vedoucím k "desakralizaci" či dokonce "dechristianizaci" společnosti (Zuber, 2003). Cílem je ukázat kněze nejen jako duchovního a úředníka, obrozence a školdozorce, ale i jako člověka a člena skupiny stojící jak pod tlakem absolutistického státu, tak i církve a venkovského společenství, v němž žije a pracuje.